Pár vět, které mě nějak oslovily

Překvapivě neobyčejný den (6.4.11)

10. 4. 2011 20:20

Překvapivě neobyčejný den

Dnešní den byl pro mě neobyčejný a přitom by se kdekomu mohl zdát úplně normální. Začalo to ráno v 5:40… První myšlenka? Zaspala jsem, ale jenom o 20 minut, to snad zvládnu… Jenomže člověku ani nedojde, jak mu zkomplikuje ranní rituál taková banalita jako rozmístěný obsah skříní všude po bytě (naši včera předělávali pracovní desku od kuchyňské linky). Fajn, tak pojedu pozdějším vlakem a budu ve škole o 5 minut později, to se ještě dá… Ale proč ten autobus nikde nevidím? 10 minut zpoždění… Doufám, že ten vlak stihnu. Když vystupuju a přeběhnu přes vestibul nádraží, vidím, jak mi z očí mizí zadek vlaku směr Ostrava. Tak co, aspoň konečně dočtu knížku, tu, co pozvolna čtu už od září… (teď už mi chybí jen asi 5 stran J)

Po příchodu do školy: „Paní profesorko, můžu jít na počítače udělat si šablony na ten model?“ „ Ano, ale ať vám to nezabere celé 4 hodiny.“ „ Já myslím, že to bude tak na hoďku…“ Nebylo, ani po pomoci našeho dokonalého muže ty šablony všechny nemám. Po poslední hodině: „ Maty, můžu si půjčit sešit z technologie? Nějak jsem to dneska zaspala“ (doslovně-div jsem nechrápala schovaná za jedním ze svých spolužáků). No jo, když se člověk vrátí v úterý domů v takovou hodinu, že už je vlastně středa… Ale stálo to za to J

Cestou vlakem mi kamarádka vypráví o své rodině, až se nestačím divit, jaké paradoxy „moderní doba“ přináší. Skutečně, jedna perla za druhou z ní padala. Ve Frýdku si zajdem na mou první dubnovou točenou vanilko-čokoládovou zmrzlinu.

Sotva otočím klíčem ve dveřích, spatří mé oko strýce, kterého jsem naposledy viděla loni v květnu. Letmý polibek a spousta nevyřčených slov. Tak mi něco říká, že mi tahle osoba schází, i když se skoro neznáme. Pak za mnou přicupitá bráška a ukáže mi všechny čtyři zuby v oslnivém úsměvu. Babička, děda i strýček se loučí, byli u nás celých 20 minut a já přišla na posledních 5.  Jdu pověsit prádlo do sušárny.

Konečně jsem se dostala k počítači, tu žádost o ISIC jsem chtěla poslat už minulý týden! Kopii OP posílejte ve formátu jpg, pdf… No pdfko mi to nevzalo, zas to musím celé přeformátovat. Max velikost 1024kb. Hmm, ty 2megové taky nesplňují požadavky. Konečně po 20minutovém zápasu odesláno…

„Tak, mami, jedu do těch Kozlovic.“ „Do Kozlovic? Co tam?“ „Pro ten křestní list, říkala jsem ti to.“ „Jo, už si vzpomínám… a v kolik se vrátíš?“ „Kolem půl deváté.“ V autobuse mě přepadá spánek, aspoň trochu energie načerpám. Hlavně nezapomenout v buse deštník. Žlutý barák, vchod ze hřbitova. To bude ono. „Dobrý den.“ „Dobrý den.“ „Já jsem si přišla pro ten křestní list“ (trochu zbytečná poznámka – farář už třímá v rukou bílou obálu. „Jo, tady to máte.“ „Děkuji moc… ….nashledanou.“ „Nashledanou a pěkný zbytek dne.“ Výborně, tak rozhovor trval pouhých pár vteřin. Autobus mi jede za tři čtvrtě hodiny. Co budu dělat? Jdu se projít… Pivnice, restaurace, bazén, hostinec, cukrárna, večerka, všechno je to opravené a všechno to míjím. Zahnu a přejdu přes most, postávají tam děcka – jsou tak o 4 roky mladší než já. Když projdu kolem, ozve se: „Dobrý den.“ Překvapeně se otočím a s pobaveným úsměvem odpovím: „Dobrý,“ a pokračuju v cestě. Zaslechnu jen: „Čemu se smála?“ „Nevím.“ Čemu? Ve městě mě děcka obyčejně nezdraví…  Potok, splav, roubenka, sasanky, kus polystyrenu. Křoví, kameny, šum vody, obaly od nanuků (konkrétně Pegas a Kuba), pes přivázaný k dopravní značce (červený trojúhelník) – to vše míjím, to vše ve mně vzbuzuje smíšené pocity. Klid, ticho, šumění vody, zaštěkal pes… ještě mám deset minut, půjdu se podívat na hřbitov. Na nástěnce je zamyšlení a pozvána na koncert Hradišťanu. Už se stmívá, ale najednou se rozsvítily lampy… Měla bych se pomodlit za zemřelé – tu modlitbu neumím, zachrání mě improvizace. 2 minuty – už jdu na zastávku. Nastupuje nějaký divný chlapík, vypadá lehce „pridrbaně“,  a s ním se nese malou místností i opilecký odér, ale kupodivu mi to nevadí. Venku už jsou vidět jen okna chalup, pouliční osvětlení a reflektory aut. Ozve se píseň Love hurts a mně je dobře, nevím proč, možná pro povolené nohy v poloze sedící po celodenním nošení podpatků.

Ještě nakrájet cibuli, namíchat zrní, napsat pár blábolů, navštívit koupelnu a šup do postele… To byl dneska ale divný den

Zobrazeno 827×

Komentáře

Napsat komentář »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona Monika Voňková